Štěchovický poklad: pravé mystérium nebo jen sen hledačů?

Štěchovický poklad se tváří jako skutečné mystérium. Ale je tomu tak? Je opravdu takovým tajemstvím, takovou záhadou prvního řádu? Zaslouží si být legendou, která nás nenechává v klidu ani po osmašedesáti letech od konce války, kdy měl být ukryt? Tento fenomén je pravidelně přiživován různými „senzačními odhaleními“ a ozvláštňován osudy hledačů Štěchovického pokladu. Média toto téma milují a pravidelně je vytahují na světlo boží. Hlavně tehdy, když je okurková sezóna a jinak není o čem psát. Přesto zatím nikdo z hledačů nic kloudného nevykopal, aspoň tedy ne před zraky veřejnosti. Je tedy Štěchovický poklad mýtus anebo realita? Proč dosud nebyl nalezen a vyzdvižen?

 

Ovlivnila nacistická mystika ukrývání pokladů koncem války?

O nacistické mystice byly popsány hory papíru a natočeny spousty dokumentů. Černé bratrstvo SS a jeho magické rituály, tajemný hrad Wewelsburg, kult Smrti symbolizovaný umrlčí lebkou vprostřed čela. Noční pochody, přísahy, ohně, meče, bubny. Nic nového. Většina pozdějších autorů vychází z pozoruhodného díla Jitro kouzelníků (autorů J. Bergiera a L. Pauwelse v překladu J. Konůpka, Svoboda, Praha 1969, originál: Le Matin des Magicions, Galimard, Paris 1960). Knihu ovšem i sami její autoři označují za dílo jimi založené školy fantastického realismu. Do jaké míry je lze brát vážně, to musí čtenář vydedukovat sám z této definice knihy v úvodu: „Tato kniha není román, ač její záměr je romaneskní. Nepatří k literatuře vědecké fikce, ač se v ní dotýkáme mýtů, které vyživují tento literární žánr. Není sbírkou bizarních faktů, ačkoliv andělu bizarnosti se v ní dobře daří. Není také vědeckým přínosem, nástrojem neznámého učení, svědectvím, dokumentem nebo mravním naučením. Je líčením, někdy legendárním a někdy exaktním, první cesty do ještě sotva probádaných oblastí poznání.“

Co k tomu dodat? Výstižnější definici literárních výprav za nacistickými mystérii a záhadami si lze představit jen těžko. Každý z nás, amatérských badatelů fascinovaných relativně nedávnou, o to však místy bizarnější historií druhé světové války, více či méně postupuje obdobným způsobem. Sbírá drobná fakta, útržky historie: dokumenty, fotky, vzpomínky pamětníků. A pak z nich skládá mozaiku, které se snaží dát nějaký smysl a řád. Poněkud nevědecký přístup, že? Ale aspoň něco. To, co je nám nyní dáno zkoumat, je to hmotné. Umíme si ale dnes představit, jak ohromný nehmotný fundus idejí a se vznášel nad historií druhé světové války - války, která převrátila tehdejší svět naruby? Kolik energie pomocí praktické magie bylo vynaloženo ve sféře nehmotné?

Pokud tedy chceme pronikat do tajemství, záhad a mýtů relativně nedávné historie, Štěchovický poklad z toho nevyjímaje, neměli bychom ignorovat mystické a magické vnímání reality pohlaváry SS. Těmi, kteří sami sebe považovali za vyvolené, za Nadlidi - a stali se tak z vlastní vůle bojujícími mnichy černého řádu v bitvě o vládu nad světem hmotným i nehmotným.

 

 

Je opravdu to, co je nahoře, také dole? 

Pojďme si tedy promítnout známou hermetickou poučku zvěstující, že „to, co je nahoře, je také dole“ do námi zkoumaných reálií rovnou dvojím způsobem. Jednak mějme prosím na paměti, že vše, co se v té pohnuté době odehrálo na úrovni hmotné, mělo svůj předobraz na úrovni duchovní. A za druhé – a to už je velice konkrétní a praktický poznatek pro hledače pokladů – přijměme jako fakt, že téměř všude, kde měli nacisté uzlové body svých zájmů, existovaly také rozlehlé prostory podzemní.

A bylo by naivní si myslet, že všechny byly odhaleny. Je nám přece dobře známo, jaké úsilí a důvtip vynaložila hroutící se mašinérie nacisty řízené Třetí říše pro bezpečné uložení pokladů. Nejen zlata, uměleckých děl, padělaných i pravých bankovek, seznamů zahraničních kont, ale i výsledků vědeckého výzkumu a unikátních technologií,  které měly v budoucnu posloužit úspěšnému založení Čtvrté říše. K tomu měli i tehdy, koncem války, nacisté stále ještě téměř neomezené zdroje a prostředky. Také neměli žádné skrupule a soucit s vězni nasazenými na otrockou práci. „Vernichtung durch Arbeit“, vyhlazení prací, bylo jimi běžně používanou „technologií“, po které navíc, vlivem otrocké práce až k smrti, také nezůstávali téměř žádní živí svědci.

„Nadlidé“ odchovaní doktrínou SS o světovládě zcela samozřejmě počítali s tím, že ať už ukryjí cokoliv kamkoli, nic nemůže být překážkou pozdějšího vyzdvižení z úkrytu. Věřili, že tak jako doposud, i nadále budou disponovat neomezenými zdroji a prostředky. Tedy, že i kdykoliv v budoucnu cokoliv ukrytého opět bez potíží vyzvednou, byť ze sebesložitěji vymyšlených úkrytů. Jejich optimismus byl vlivem nacistické mystiky a propagandy bezbřehý. Oni se opravdu považovali za nadlidi, za skutečné pány světa, Herrenvolk und Herrenrase, za panský lid a panskou rasu, věřili si zcela bezmezně. Stačí si připomenout Toplitzské jezero s jeho umělým dnem z masy dřevěných kmenů uměle vytvořené v sedmdesáti metrech - a s bednami potopenými až pod ním, ve sto metrech hloubky. Jezero, které není dodnes zcela prozkoumáno. Pokud pro uzavření štol s poklady nacisté používali jeden a půl až tři metry silnou vrstvu betonu a umělý kámen na povrchu, navíc povrch díla pak zamaskovali zeminou a vzrostlými stromy, je téměř nemožné takové skrýše nejen objevit, ale i po jejich případném zaměření se do nich vůbec čelní ražbou dostat. A to i tehdy, pokud by nebyly zaminovány. Kdo z hledačů pokladů měl tolik štěstí, tolik informací a tak velkou vytrvalost a nevyčerpatelné prostředky, aby se mu to povedlo? 


Takhle vypadalo Toplitzské jezero v roce 1938 před tím, než tam začaly cvičit německé ponorky. A než tam na jaře 1945 pohlaváři SS nechali potopit velké množství beden s padělanými librami a jinými cennostmi či dokumenty. Od té doby tam a v okolí ještě mnoho let po válce čas od času nacházeli mrtvoly nešťastníků, kteří se vydali za pokladem a neměli štěstí. Foto: archiv autora.
© Robert Gutenberg, 2013.

  

Jak "páni světa" počítali s tím, že se vrátí a vše ukryté opět vyzvednou?

Proč to všechno? Ta ekvilibristika s technickými možnostmi tehdejší doby, ty bizarní, téměř nedobytné úkryty? Nacističtí pohlaváři napevno počítali s tím, že se vrátí. Poklady ukrývali na územích, která považovali za „historicky“ svá, Sudety toho budiž důkazem. Neměli bychom zapomínat, že nejvyšší pohlaváři hroutícího se Velkoněmecka do posledních hodin války s upřímnou nadějí doufali v to, že se jim podaří se západními spojenci dohodnout separátní mír. S Amerikou neválčíme – to byla jejich filozofie. Spoléhali na vizi, že poté, co v bezpečí americké náruče německá armáda přezbrojí a zkonsoliduje síly, vyrazí znovu do boje proti „mongolským hordám z Východu“. A bok po boku s Američany zatlačí Sověty z Evropy zpět do Asie. Tímto protiútokem se „denacifikovaní“ staronoví němečtí mocipáni, očištění od již nežijícího Hitlera (oni přece jen plnili rozkazy…), dostanou zpět na místa úkrytů a pak vyzvednou, co bylo jen přechodně skryto.

Mystická víra ve vlastní schopnosti. Pohrdání „podlidmi“ a jejich „bezcennými“ životy. Víra v zázraky, v černou magii. Kult smrti. O tom se dnes převážně mlčí. I když vše, od úplných maličkostí až po strategické informace stupně „Přísně tajné!“ dokázala nacisty řízená mašinerie téměř dokonale zdokumentovat i písemně - a nám působí radost, doslova se hrabat v tajných dokumentech z té doby - o to pečlivěji nezanechávala stopy o své aktivitě v oblasti duchovní, tedy nehmotné. Neexistuje prakticky žádná dokumentace, která by mapovala magické myšlení nacistů a duchovní pozadí tehdejší reality Třetí říše. To ovšem neznamená, že neexistovalo. Jedna vzpomínka mé babičky na vysvětlenou. Když odsouvaní Němci, a měli by se tehdy cítit poraženi a pokořeni, jsouce vyhnáni z domovů jen s pětadvacetikilovými zavazadly v rukou, opouštěli české pohraničí, v tomto případě malé městečko na severu Čech, jeden z nich zpupně pohlédl přihlížejícím Čechům přímo do tváří a na celé náměstí vykřikl: „My se vrátíme! A pak tohle náměstí vydláždíme znovu! Vašimi lebkami!“

 

Proč je dobré tušit souvislosti?

Ano, oni se stále cítili být pány světa a také se tak i chovali. I ti docela „obyčejní“ lidé, nejen ti „óbr nacisti“ z Berlína. Pojďme tedy posuzovat historická fakta i skrze tuto jejich mentalitu, po dlouhá léta formovanou nacistickou mystikou, praktickou magií, světonázorem a propagandou. Mnoho věcí se nám v těchto širších souvislostech pak bude lépe chápat, jakkoliv dnes mohou působit až neuvěřitelně a nepochopitelně.

V připravovaném seriálu příspěvků na téma „Štěchovického pokladu“, kde je tento článek obecným úvodem, v seriálu, který má ambici také se stát „… líčením, někdy legendárním a někdy exaktním, první cesty do ještě sotva probádaných oblastí poznání…“ se tedy můžete občas nadát i dosti překvapivých tvrzení. Občas se pro ně jen obtížně budou hledat hmotné důkazy. A úplně stejně, jako v případě debaty o existenci Štěchovického pokladu nakonec závěrečné posouzení, zda se jedná o skutečnost, spekulace anebo o pouhý výplod lidské fantazie totiž zůstane jen a jen na vás…

Tak existuje Štěchovický poklad anebo ne? Co myslíte?

© Robert Gutenberg, 2013.