Štěchovický poklad: kam zmizely dvě tety z Berlína?
 

Možná nebudu sám, kdo si není úplně jistý, zda si z nás Helmut Gaensel už vážně trošinku nedělá srandu. Místo hledání pokladu teď (přes média a rádoby úplně vážně) řeší kam asi zmizela dvě nákladní letadla Junkers, která prý němečtí vojáci za půl dne rozebrali a zakopali někde u Hradištka. A novináři mu to baští ostošest. Známý hledač tím dokonce už začíná popírat i sám sebe. Nejenže po tolika letech „hledání Štěchovického pokladu“ zatím nic kloudného nevykopal, aspoň tedy ne před očima veřejnosti, ale teď najednou zničehonic odvádí pozornost od pokladu k „záhadně zmizelým“ letadlům. Že by nastupující problémy s pamětí? To těžko. Spíš to vypadá na poněkud neobratnou snahu odvést pozornost médií od skutečného místa přistání letadel někam úplně jinam…



Ilustrační obr. (archiv autora). © Robert Gutenberg, 2013.

Helmut Gaensel to bezesporu s médii umí. Vyjadřuje se krátkými údernými větami, z nichž by se téměř každá dala použít jako novinový titulek. Budiž mu to ke cti.

 

A Štěchovický poklad je prostě téma, které pořád táhne. Když přijde letní okurková sezóna a už není  o čem psát, nastoupí Štěchovický poklad. Nejinak tomu bylo i letos v půlce července.

 

V rozhovoru pro Deník, najdete ho na webu, se Helmut Gaensel tentokrát opravdu překonával.

 

 

Doposud po léta tvrdil, že všechny bedny s pokladem skončily 22. dubna 1945 v Praze. Na svém webu to má dodnes. I v knize Pražská spojka píše doslova: „Když oba přetížené Ju-52 přiletěly do Prahy, došlo k velice závažné komplikaci. První přistál hladce, ale druhý s kašlajícími motory se pro nedostatek benzínu propadl a nouzově dosedl na trávu blízko letiště.“

 

Jenže letos v létě je najednou všechno úplně jinak!

 

 

Kde tedy přistála letadla s pokladem? V Praze nebo u Hradištka?

Na sugestivní narážku reportéra Deníku Zdeňka Kellnera, cituji: „Štěchovický poklad přivezla z Berlína obsazovaného Rusy dvě letadla Ju52. Přistála u Hradištka, ale už prý neodletěla…“ v již zmíněném rozhovoru Helmut Gaensel reaguje slovy: „A právě to je největší tajemství. Ju52 mi procházejí hlavou více, než poklad. Pokud tu je, bude v bednách uložených ve štolách. Ale letadla za necelý den rozebrali. Museli je zahrabat do některé zdejší rokle. Němci tu měli i buldozery. Věřím, že nám více ukáže práce univerzit.“

Dokonce tedy slovy „pokud tu je“ relativizoval svá dosavadní tvrzení, že poklad určitě leží někde v Hradištku. Nepřímo tím připustil, že může být uložen i kdekoliv jinde. Veden sugestivní narážkou novináře též nevyvrátil jeho suché konstatování, že letadla „přistála u Hradištka“. Ochotně tedy popřel sám sebe, včetně informací na svém vlastním webu. Že by tak mediálně obratný a ostřílený matador udělal chybu? Nebo si už dopředu připravuje půdu pro další senzační odhalení místa, kde už poklad tentokrát doopravdy je? Anebo zas není?

Ponechme teď stranou jiná absurdní tvrzení okolo Štěchovického pokladu, která se čas od času v médiích objevují, a také by si zasloužila nějakou reakci. Snad až někdy příště. Zaměřme se prozatím jen na „zakopaná“ letadla, která panu Gaenselovi „procházejí hlavou více, než poklad“. Pojďme se pokusit panu Gaenselovi toto „největší tajemství“ zmizelých letadel trochu poodhalit. I bez práce univerzit. Postačí nám k tomu trocha faktických informací a zbytek už za nás udělá zdravý selský rozum.

Tak kdepak asi skončila ta „zakopaná“ nákladní letadla Junkers Ju-52? Ta, která prý 20. dubna 1945 z bojem těžce zkoušeného Berlína dopravila do Prahy prvních osmdesát beden takzvaného Štěchovického pokladu? Podle webových stránek Helmuta Gaensela šlo o poslední použitelné dva nákladní letouny v Berlíně. Už ale neuvádí, kde přesně přistály, jen že všechny bedny byly 22. dubna v Praze. Zato v knize Štěchovický poklad – Pražská spojka (Horizont 1992) přímo tvrdí, že letouny „přiletěly do Prahy“ a pak že: „V Praze není ani kapka leteckého benzínu.“ Buďme spravedliví a připusťme, že citované dílko páně Gaenselovo je beletrie, nikoliv literatura faktu, takže ho nemusíme brát úplně za slovo. Jenže i tak, v onom čerstvém prázdninovém rozhovoru pro Deník, Helmut Gaensel opravdu zastává diametrálně odlišný názor. Nejenže nijak nevyvrací konstatování, že letadla přistála u Hradištka, ale dokonce i sám výslovně říká, že letadla esesáci rozebrali a pomocí buldozerů je zahrabali do některé zdejší rokle. Proč takový náhlý obrat v určení místa přistání letadel? Proč ta relativizace místa uložení v Hradištku? Ztráta paměti nebo jen nějaký taktický manévr? A důvody takového obratu? Ty si můžeme jen domýšlet…

 

Dvě monstra v poli a pár ženistů okolo? No a co bylo dál? Dává to smysl?

Takže? Dvě třímotorová letadla, skoro dvacet metrů dlouhá, s třicetimetrovým rozpětím křídel a bez nákladu vážící přes šest a půl tuny každé jsou někde v poli. Bůhvíkde - a mají skončit rozebraná a zahrabaná v nějaké rokli u Hradištka. Pan Gaensel nám ale neřekl, kde že vlastně ta letadla přistála. Kde byla vyložena a kde čekala na tu svou demontáž? Když se podíváme na mapu, nejblíže Hradištku leží polní letiště v Nesvačilech. Přímo v prostoru cvičiště SS, pár kilometrů od Benešova. Z letiště je to do Hradištka nejkratší cestou skoro třicet kilometrů a to po úzkých silničkách, či pěkně mizerných polních cestách. Jak se tam ta letadla mohla dostat? V celku takhle šestapůltunové monstrum třicet krát dvacet metrů velké přepravíte dost těžko, takže je snad opravdu rozebrali? Za půl dne? Dvě velká těžká třímotorová nákladní letadla? No, to by byl slušný výkon.

A pokud by letadla přistála někde poblíž Hradištka? Takové riziko při přepravě pokladu nevyčíslitelné hodnoty a nejvyšší důležitosti? Ale budiž. Připusťme i tuto, pro osádku téměř nepředstavitelně riskatní, variantu nouzového přistání s těžkým nákladem mimo letiště někam na pole či luka. Tak jak by to šlo tam? Dokázali by ženisté v terénu, tedy žádní letečtí mechanici v technikou vybaveném hangáru, žádní technici specialisté v odborných dílnách, ale venkovští kluci od Waffen-SS, na koleně rozebrat dvě nákladní letadla za půl dne? To těžko. Možná je zničit, vyhodit do povětří, to určitě ano. Ale rozebrat?

Nicméně ta hlavní otázka zní – proč? Proč by tohle proboha dělali? Když další stovky beden s pokladem přivezly do Hradištka o dva dny později náklaďáky, taky ta auta ženisté ihned zahrabali pod zem? Ale kdeže. Kdyby to někdo z nich jen zkusil, musel by být nutně ihned zastřelen za zradu říše. Za sabotáž! Skomírající nacistická mašinerie už měla zoufale málo úplně všeho – a připraví se o dvě letuschopná velká nákladní letadla? Notabene jen proto, že v nich nemá letecký benzín, jak tvrdí Helmut Gaensel v té své knize? A proč by vůbec tahali ta dvě letadla až do Hradištka, když hlavní úkol zněl zakopat bedny? Nebylo by jednodušší v Nesvačilech vyložit bedny s pokladem, ty převézt do Hradištka - pokud tedy ne rovnou na statek Bezejovice, kam to bylo výrazně blíž, o tom zas až někdy příště – pak bedny zakopat a do letadel prostě jen sehnat pár litrů leteckého benzínu, aby mohly odletět? Zakopávání letadel pod zem přeci postrádá jakýkoliv smysl! Byl by to jen ztracený čas a úsilí. Nebo že by snad nechali ty bedny v letadlech a zahrnuli jejich trupy do rokle i s pokladem? Tak tomu už nemůže věřit ale opravdu nikdo. Zřejmě tedy jdeme po falešné stopě… Nemusí se nám to sice líbit, ale nacisté byli do poslední minuty války mnohem lépe organizovaní, než se dnes zdráháme byť jen uvěřit. Ano, jistě, dějiny píší vítězové, tedy my. Ale v rámci snahy dobrat se aspoň střípků pravdy připusťme, byť neradi, že ani tváří tvář nevyhnutelné porážce se nacisté nechovali jako úplní idioti, byť by se nám to teď sebevíc hodilo do krámu.
 

Touto krkolomnou cestou by musel projet transport s oběma letadly. Proč? Mapka: archiv autora.

Válka ve vzduchu: žádný klid před bouří, nad Prahou se bojuje

Z Berlína odlétají prý „dvě poslední letuschopná nákladní letadla“ Junkers Ju-52 s pokladem. Nepravděpodobné, ale budiž. Letí do Prahy. Mají prý benzín sotva na let tam. Ještě více nepravděpodobné, ale dobře. Je právě 20. dubna 1945, Adolf Hitler slaví svoje poslední narozeniny. A jak to přibližně tou dobou vypadá v Praze? Ve vzduchu je tam pěkně živo! Už 27. března 1945 americký průzkum zjistil na letišti v Praze - Ruzyni celkem 197 německých letadel, převážně Messerschmittů Me-262 a Junkersů Ju-88. Pouhé čtyři dny před naším „dnem D“, tedy 16. dubna 1945,  přiletěl nad Prahu velký počet amerických Mustangů ze 4. a 78. letecké skupiny. Jejich cílem se stala i letiště v okolí Prahy. Američané pak oznámili 61 zničených nepřátelských letadel, ale sami přišli o osm Mustangů. I proto bylo v období od 20. dubna, tedy ode „dne D“, až do 4. května 1945 na Ruzyni v nepřetržité pohotovosti kolem třiceti letadel Luftwaffe. Převážně stíhaček Me-262, které vzlétaly v pravidelných intervalech k obraně Prahy i k útokům na postupující Rudou armádu. Například už 19. dubna operovaly dvě takové stíhačky nad územím cvičiště zbraní SS Benešov. Sem pronásledovaly dva americké bombardéry, létající pevnosti B17, které nad prostorem nakonec sestřelily. Nacistická mašinérie v protektorátu byla ještě v plné síle a rvala se s nepřáteli na život a na smrt, do posledního náboje. Hitler ještě žije, jakékoliv projevy poraženectví se nekompromisně trestají smrtí. Žádné ústupky postupujícímu nepříteli! O tom svědčí i smutný fakt, že zajatí američtí letci z obou sestřelených bombardérů byli na Konopišti esesáky popraveni ranou do týla a zahrabáni na nedalekém statku pod hromadu hnoje.

 

Poslední dvě letadla z Berlína jsou v Praze. Nikde ani kapka benzínu?

Kdepak, to jsou jen pohádky a báje páně Gaenselovy. Takže jak to asi bylo doopravdy? Polní letiště v Nesvačilech, pouhých pár kilometrů od Konopiště, bylo právě to letiště, kde by také mohly jakžtakž bezpečně přistát velké, plně naložené dopravní Junkersy z Berlína s pokladem. Tedy pokud měly skončit co nejblíže u Hradištka, kde má být poklad uložen. Podle tvrzení Helmuta Gaensela by tam, někde u Hradištka v rokli, letouny také měly skončit zahrabány a navždy pohřbeny. A to jen proto, že jim došel benzín? Jenže právě letiště v Nesvačilech přesně touto dobou hostilo přes padesát jiných německých letadel. Že by na letišti s padesáti šesti bojeschopnými letadly nebyl ani litr leteckého benzínu? Ale kdeže.

A jak to vypadalo v Praze? Téhož dne, kdy měly přiletět nákladní Junkersy z Berlína, tedy  20. dubna 1945, velení Luftwaffe pověřilo Oberstleutnanta Hermanna Hogebacka velením všech leteckých útvarů v prostoru Velká Praha - Grossraum Prag. Tam kromě pražských letišť Ruzyně a Kbely patřila ještě letiště Čakovice, Klecany, Kralupy nad Vltavou, Plzeň a Žatec. Toto nově vzniklé uskupení Luftwaffe vedené pod názvem Gefechtsverband Hogeback operačně podléhalo velitelství IX. Fliegerkorps v Treuenbritzenu u Berlína a teď se podržte - do bojů o Berlín poskytlo všechny své bojeschopné letouny! Šlo by to bez benzínu? To těžko.

Takže jak to tedy bylo s benzínem na letišti Nesvačily na cvičišti SS Benešov? V prostoru, kde se tou dobou ještě stále pohybovalo něco mezi dvaceti a třiceti tisíci muži zbraní SS? To není malé množství vojska, že? K prvnímu dubnu 1945 bylo na území protektorátu Čechy a Morava stále ještě dislokováno 54 899 příslušníků SS. Pro zajímavost – jen v Ženijní škole SS v Hradištku bylo pod velením generála Emila Kleina tou dobou přesně 149 důstojníků, 583 poddůstojníků a 2498 mužů zbraní SS. Že by všichni byli úplně bez benzínu?

Kdepak. Deset dnů před inkriminovaným datem, kdy měl podle páně Gaensela v protektorátu úplně dojít benzín, tedy 10. dubna 1945, je Dr. Robert Gies, šedá eminence protektorátní vlády a pravá ruka K. H. Franka písemně informován, že na příkaz SS-Obergruppenführera Franka a k jeho osobní dispozici bude nejpozději do 12. dubna přímo do prostoru cvičiště SS Benešov převezeno padesát tisíc litrů benzínu jako zvláštní rezerva navíc (!) nad běžné zásoby pohonných látek pro cvičiště SS (zdroj: Národní archiv Praha, www.badatelna.cz). A na běžný benzín tehdy mohla létat i letadla! Na vysvětlenou - automobilový benzín má obvykle oktanové číslo 87 a více, Luftwaffe používalo letecký benzín označený buď jako B3 (87 oktanů) nebo jako C3 (97 oktanů). Pro zvýšení oktanového čísla za války v německé armádě používali pentakarbonylželezo, ale pokud se nemýlím, stačilo do „obyčejného“ benzínu přidat nějakou kyslíkatou sloučeninu, třeba éter, kterého bylo po lazaretech všude dost a dost – a letělo se.

Myslíte, že by si kdokoliv sloužící v uniformě SS tehdy, 20. dubna 1945, dovolil nařídit rozebrání a zakopání dvou letuschopných velkých nákladních letounů Junkers? A to právě v době, kdy Berlín zoufale sháněl každé použitelné letadlo široko daleko po celé rozpadající se Třetí říši? Pro transport raněných, pro přepravu lidí, materálu, archivů i munice? A ještě ke všemu jen proto, že v letadle došel benzín? Přitom s padesáti tunami benzínu zvláštní rezervy K. H. Franka za zády? To už by musel být nejen hazardér s vlastním životem, ale naprostý blázen. A to velitel ženistů v Hradištku - generál zbraní SS Emil Klein - určitě nebyl.

 

Kde se vzaly, tu se vzaly… Tak kam zmizely ty dvě tety z Berlína?

Tak. A to nejlepší nakonec! Pokud jde o nákladní lety, území protektorátu mimo jiné obhospodařovala i transportní eskadra Ergänzungs Transportgruppe – Erg. TG působící na letišti Berlin-Schönwalde pod velením Oberstleutnanta Kurta Fabiunkeho. Ta se skládala ze dvou skupin: skupiny I. se základnou Berlin-Schönwalde a skupiny II. dislokované na letišti v Chebu. Celá eskadra však byla už k 22. červenci 1944 rozpuštěna. Nicméně v berlínských hangárech po ní zůstaly letuschopné nákladní Junkersy Ju-52 v původní kamufláži eskadry. Ano, přesně ty Junkersy piloty familiérně přezdívané „Tante Ju“, tedy „teta Ju“. No a právě dvě takové „tety“ se najednou v dubnu čtyřicet pět zčista jasna zjevily na letišti ve Kbelích! A to, světe div se, aniž by existovaly dohledatelné záznamy o tom, odkud přilétly, kdy přesně přistály a s jakou posádkou.

Podivné, že? Mírnix dírnix dvě letadla sem, dvě letadla tam… Při příslovečné německé preciznosti a nepopiratelné vášni pro přesnou úřední evidenci každé maličkosti je to víc než podivné. Navíc tyto letouny přiletěly pod označením již neexistující letecké eskadry. To bylo velmi mírně řečeno naprosto neobvyklé. A v Luftwaffe, dokonce i v počínajícím chaosu blížícího se brzkého konce války, v podstatě naprosto nemyslitelné a nepředstavitelné.

Proč to? Že by chybějící letové záznamy byly úmysl? Konspirace? Krytí nějaké zvláštní mise pod přísným utajením? Že by nakonec ty dvě „tety“ z Berlína přeci jen něco zajímavého do Čech přivezly? A kdepak to asi složily? V Praze nebo na letišti v Nesvačilech? A kde skončily ty vyložené bedny? Nezahrabaly buldozery ženistů místo letadel spíš jenom ty bedny s pokladem? A stalo se tak v třicet kilometrů od místa přistání vzdálené rokli u Hradištka nebo spíš někde poblíž, třeba někde nedaleko polního letiště Nesvačily?

Vraťme se tedy k onomu citovanému rozhovoru, ve kterém po létech hledání v Hradištku najednou zničehonic Helmut Gaensel připouští možnost, že by poklad mohl být uložen i někde jinde: „Pokud tu je,“ říká doslova Gaensel, „bude v bednách uložených ve štolách.“ Ano, pokud tu je. A co když tu není? Takže kdepak máme hledat tenhle kus Štěchovického pokladu, těch prvních osmdesát beden z obou letadel z Berlína? Co třeba v okolí statku Bezejovice? Nebo snad zase někde úplně jinde?

 

Tak kdepak to je? Co myslíte?

© Robert Gutenberg, 2013.

Celý rozhovor s Helmutem Gaenselem najdete zde: http://benesovsky.denik.cz/podnikani/stechovicky-poklad-ted-hledaji-i-tri-prestizni-univerzity-20130712-2zp6.html